Absolutně svobodná

Baví mě život. Baví mě ho žít. Baví mě o něm uvažovat a dělat si z něj legraci. Baví mě prostě být a užívat si vše, co mi život přinese, protože náhody neexistují a vše má svůj význam.

To je o mně...

Když jsem byla malá, učili mě, že se mám k ostatním chovat hezky, slušně a hlavně tak, aby si o mně nemysleli nic ošklivého. S oblibou těmto výchovným metodám říkám "rodičovské programování". Většina z nás si tyto modely chování nese celý život, pokud se nerozhodneme z nich vystoupit. Chováme se tak, jak si myslíme, že od nás ostatní očekávají. Tak si nás oblíbí a zdánlivě je vše v pořádku. Až do doby, kdy si uvědomíme, že jsme ztratili svou identitu a začneme se opět chovat tak, jak je nám přirozené. Stane se to, že tzv. přátelé najednou zjistí, že nemají rádi vás, ale masku, kterou jste nyní sundali.

Mám povahu chladnokrevého cynika. Ve všem, co dělám, se silně soustředím na výsledek. A do toho mám tendenci si ze všeho dělat legraci, nejčastěji sama ze sebe. Nechodím kolem horké kaše, nazývám věci pravými jmény a často rychleji mluvím než myslím. Ale nebylo tomu tak vždycky. Mnoho let jsem se snažila být "poslušná, aby mě ostatní měli rádi". Trochu to fungovalo. Problém nastal v situacích, kdy jsem se s konkrétní osobou cítila tak dobře, že jsem se zcela uvolnila a začala se chovat přirozeně. Pak se zjistilo, že to nejsem já, kdo je oblíbený, ale maska, kterou jsem světu ukazovala. A bylo po oblíbenosti...

V loňském roce jsem zahodila všechny masky, které jsem se naučila za celý svůj život používat. Přišla jsem prakticky o všechno. O manžela, jeho rodinu, o firmu... Začala jsem úplně od začátku, z absolutní nuly. A začala jsem sama za sebe. Bez masek. Vrátila se mi má vlastní rodina. Našla jsem si pár velmi dobrých přátel. A hlavně jsem našla samu sebe. Takovou jaká jsem. A to se vším všudy. I s vědomím, že asociální cynik se sarkastickým smyslem pro humor asi nebude v kolektivu ten nejoblíbenější. Ale jsem to já. Taková jaká jsem. A jsem absolutně svobodná...