Umím složit rubikovu kostku. Tamarka měla dovoleno vybrat si jen jednu malou hračku. Takže neomylně sáhla po té, se kterou si stoprocentně nebude hrát. A nepochybně předem věděla, že si s ní stoprocentně budu hrát já. Když následující neděli odcházela na týden k tátovi, kladla mi na srdce: "Když tu kostku složíš, budu na tebe pyšná." Odolali byste?
Kostku snadno složíte, když se naučíte pár algoritmů. A tak jsme jela jeden algoritmus za druhým a pak mi to došlo...
Představte si, že kostku máte napůl složenou. Zahájíte algoritmus, jehož výsledkem má být o další kousek víc složená kostka. Jenomže... nastane fáze, během které se vám kostka rozloží. Ale ona se má přece skládat! Místo toho se rozložila. Toto je psychicky velmi náročná fáze procesu. Nesmíte zpanikařit. Když budete s chladnou hlavou pokračovat v zahájeném algoritmu, postupně se kostka zase složí a na závěr vás odmění tím, že se nejen složí do původního stavu, ale přibude další kousek. Další krůček k finálnímu výsledku - úplně složené kostce.
Čím víc algoritmů jsem použila, tím méně jsem v té hnusné rozkladné fázi panikařila. A dneska už to beru s ledovým klidem. Prostě vím, že aby se něco mohlo dokonale složit, nastane fáze, kdy se to na chvíli úplně rozes.re. Velkou roli v tom hraje důvěra. Důvěra v sebe sama a v to, že jsem zvolila správný postup. I když to chvíli vypadá, že jsem se cestou k cíli ztratila, musím v zahájeném algoritmu pokračovat. Postupně se zase vrátím na cestu. A dokončený algoritmus mě odmění tím, že mě nevrátí do místa, kde jsem z cesty sešla, ale o kousek dál. O další krůček blíž k mému cíli.
"Ne každý, kdo bloudí, je ztracen." (John Ronald Reuel Tolkien)
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...