Jsem z toho úplně zmatená

"Když já nevím, jak si mám lehnout. Táta mi říká, že mám spát na boku, a paní učitelky mi říkají, že mám spát na zádech. Já jsem z toho úplně zmatená!"

Táta jí říkal, že má spát na boku, aby nekašlala. Paní učitelky ve školce dětem říkají, aby spaly na zádech, protože po obědě mají plná bříška. Přestože to s ní všichni myslí dobře, ona je chudinka zmatená. Je malá a naslouchá každému slovu, které jí přinese něco nového. Novou myšlenku, nový objev, nové poznání. A tak trpělivě vysvětluji. A ona naslouchá a snaží se ty myšlenky ve své malé, roztomilé hlavičce srovnat. Aby se vymanila ze stavu zmatenosti.

A já ji úplně chápu. A nebudu se s ní pouštět do porovnávání našich zmateností. Protože i když ji často nechávám vyhrávat, v této disciplíně děvenka moje starostlivá nemá šanci... Od malička slýchávám, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Ale jaksi mi někdo zapomněl říct, že některé bouře se objevují samy. Znenadání. Bez zasévání. Dobře, alespoň zdánlivě bez zasévání. Jsem už docela velká holka a vím, že vše, co se kolem mě děje a co žiji, si tvořím sama. A to zasévání si třeba už jen nepamatuji. Ale to nic nemění na tom, že jsem z toho ku.va zmatená. A vůbec se mi to nelíbí!

Několik krátkých týdnů na přelomu roků 2020 a 2021. Nenávist, osamělost, vyrovnanost, odpuštění, opětovný pád ke stavu velmi blízkému nenávisti, smíření... Tahle bouře, kterou jsem (ne)zasela, mě fakt překvapila. Vítr mi do očí nafoukal spoustu prachu a já momentálně nevidím na cestu. Nevidím ani svůj cíl, ke kterému ta cesta vede. A kdo mě zná, ví, že opravdu, ale opravdu nemám ráda odbočky a slepé uličky, které odvádí od přímočaré cesty k cíli. Ale možná díky tomu krátkodobému zaslepení v hloubi duše vím, že k tomu správnému cíli nejde nedojít, protože...

"...vlastní dráha života je určena zevnitř; ať se nám jakkoliv zdá, že naše cesta se zmateně a nesmyslně odklání od našich přání, vždy nás nakonec k našemu neviditelnému cíli přece dovede." (Stefan Zweig)