Budeme hrát Kloboučku, hop! Začínám.
Tak teď jsem na řadě já. Říkala jsi, že budeme hrát spolu.
Jo, budeme hrát spolu. Já budu hrát a ty se na mě budeš koukat.
Když mě dcera vyzvala ke hře Kloboučku, hop! a pak mě postavila mimo hru, samozřejmě jsem se nejprve cítila dotčená. Přece kdo chvíli stál, už stojí opodál. Genialita čtyřletého mozku mi došla až mnohem později...
"Nehraj s kartami, hraj s tím druhým."
Život je vlastně série pokerových partií. Dlouho jsem si myslela, že prostě jen nezáleží na tom, jaké máme karty. A teď mi moje dcera ukázala, že nejlépe se hraje úplně bez karet. Jen ve hře musí být ti druzí.
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...