Doba je náročná. Přesto se mi dnes stalo něco velmi půvabného...
Vyprávěla jsem své čtyřleté dceři o bílém a černém vlkovi, kterého máme každý v sobě. A jen my se rozhodujeme, kterého z nich budeme krmit.
Já v sobě nemám vlky, ale čertíka a andílka.
A kterého z nich chceš?
Andílka.
Jak se tvůj andílek jmenuje?
Rusálek.
On ti řekl, že se tak jmenuje? Nebo jsi mu to jméno dala ty?
Na to jsem přišla sama.
A jak vypadá?
Je bílý a žlutý a na nohou má růžové střevíce. Má křídla, která jsou bílá a modře se třpytí. Má blonďaté vlasy dlouhé až k zemi. Na zemi jsou fialové. Každé ráno si je zastřihne, aby o ně nezakopnul.
Krásný den všem...
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...