"Kde máš tu druhou panenku?"
"Umřela."
Hodila malou panenku do kyblíku na hračky do vany. Postavila se k němu a chvíli nepřítomně hleděla. Pak pronesla: "Sbohem, kamaráde." Téměř uronila slzu, pak se na mě usmála a říká: "Tak už můžeme oblíknout pyžamko tomuhle Ubožáčkovi?"
Všechny malé panenky se jmenují Ubožáček. Jsou tři a většinou musí být všechny pohromadě. Najednou jedna z nich umřela. Tak jsme ji pohřbily a můžeme si jít hrát se zbylými panenkami.
Nedlouho po tomto zážitku najednou začne povídat:
"Až budeme skoro zemřelí, ty, táta a já, tak rychle vyhodíme všechny moje hračky, plyšáky a autíčka. A až úplně umřeme, tak si s sebou vezmeme kouzelnou hůlku a zakouzlíme, abychom přeletěli do hrobečků."
Někdo zemřel, tak mu projevíme úctu a pokračujeme s těmi, co přežili. Máme zemřít my? Připravíme se na to, nic si s sebou do hrobu nebereme a zařídíme, abychom se dostali do správných hrobečků. Tak to mají děti, nebo alespoň to moje 3,5leté a také jedno velké 100leté - můj oblíbený hrdina Stoletý stařík. Ten se od své maminky naučil: "Všechno je tak, jak je, a bude tak, jak bude." A jak dlouho se mu s touto životní filozofií podařilo spokojeně žít!
Proč si pořád myslíme, že se děti mají učit od nás dospělých?
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...