Náhoda je blbec. Nebo je náhoda "Bůh, který chodí po světě inkognito"? Nebo náhody vůbec neexistují a všechno má svůj význam?
V každém případě, když se náhodou srazíte s blbcem, většinou to dost bolí. A když chodíte dlouho se džbánem třeba pro vodu, tak se také může něco stát s uchem. A to fakt není náhoda, protože to říká staré české přísloví. Stará přísloví vymysleli naši předci a naši předci byli moudří a žili ve zlatých časech, zatímco my žijeme ve zku...é době. Dnešní mladí jsou nevychovaní a nemožní, a to za našich mladých let nebylo. Kam ten svět spěje a ... doplňte dle svého uvážení.
Nebudu fušovat do řemesla Janu Werichovi, který to řekl již dávno a naprosto jednoznačně a výstižně: "Jakmile se ze stáří začne dělat zásluha, je to špatné. Protože každej blbec - starej - byl taky jednou mladej blbec."
Já sice bývám často cynická (protože mě to baví), v žádném případě však nezpochybňuji moudrost získanou životní zkušeností. Problém je, že stejná životní zkušenost z jednoho udělá o něco moudřejšího a z druhého o něco blbějšího. Existuje řada demografických údajů, ze kterých se dá koncentrace blbců alespoň přibližně odhadnout, věkové rozložení mezi ně však nepatří. A tak se v běžném životě náhodným (?) srážkám s blbci prakticky nelze vyhnout.
Na druhou stranu je však také přibližně stejně velká pravděpodobnost, že potkáte někoho opravdu moudrého. Měla jsem tu čest poměrně nedávno. Připadala jsem si vedle ní jako tříleťák ze školky. Bylo jí 13 let a prostě věděla. Nebo viděla. To přesně nevím, ale jistojistě vím, že její moudrost nebyla výsledkem životních zkušeností nebo vysokého věku.