Srážka s blbcem. Au!

05.12.2019

Náhoda je blbec. Nebo je náhoda "Bůh, který chodí po světě inkognito"? Nebo náhody vůbec neexistují a všechno má svůj význam?

V každém případě, když se náhodou srazíte s blbcem, většinou to dost bolí. A když chodíte dlouho se džbánem třeba pro vodu, tak se také může něco stát s uchem. A to fakt není náhoda, protože to říká staré české přísloví. Stará přísloví vymysleli naši předci a naši předci byli moudří a žili ve zlatých časech, zatímco my žijeme ve zku...é době. Dnešní mladí jsou nevychovaní a nemožní, a to za našich mladých let nebylo. Kam ten svět spěje a ... doplňte dle svého uvážení.

Nebudu fušovat do řemesla Janu Werichovi, který to řekl již dávno a naprosto jednoznačně a výstižně: "Jakmile se ze stáří začne dělat zásluha, je to špatné. Protože každej blbec - starej - byl taky jednou mladej blbec."

Já sice bývám často cynická (protože mě to baví), v žádném případě však nezpochybňuji moudrost získanou životní zkušeností. Problém je, že stejná životní zkušenost z jednoho udělá o něco moudřejšího a z druhého o něco blbějšího. Existuje řada demografických údajů, ze kterých se dá koncentrace blbců alespoň přibližně odhadnout, věkové rozložení mezi ně však nepatří. A tak se v běžném životě náhodným (?) srážkám s blbci prakticky nelze vyhnout.

Na druhou stranu je však také přibližně stejně velká pravděpodobnost, že potkáte někoho opravdu moudrého. Měla jsem tu čest poměrně nedávno. Připadala jsem si vedle ní jako tříleťák ze školky. Bylo jí 13 let a prostě věděla. Nebo viděla. To přesně nevím, ale jistojistě vím, že její moudrost nebyla výsledkem životních zkušeností nebo vysokého věku.


"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...

Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...

Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...

© 2020-2024 To je život... podle Pavlíny Sobolové. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!