"Byl jeden lesní pavouk a ten chrochtal a chrochtal. Až přišel druhý chrochtající pavouk, který ho sežral. A byl mrtvý až do smrti."
Nevím, proč byl lesní. A nevím, proč chrochtal. Ale s jistotou vím, že si za svoje sežrání mohl sám. Co je to za nerozumné nápady v lese plném dravých chrochtajících pavouků chrochtat? Byla jen otázka času, než ho nějaký zaslechne, nechá se přilákat jeho chrochtáním a přijde si na něm smlsnout...
Takže, jaké je ponaučení z této pohádky? Nechcete, aby vás sežral pavouk? Nelezte do lesa! A pokud už tam vlezete, nevydávejte žádné zvuky. A už vůbec ne chrochtavé. Pavouk má hodně nohou, a jak vás jednou chytí, už nepustí. A pak budete mrtví až do smrti.
A když ne až do smrti, tak alespoň do té doby, než pochopíte, že těch nohou je sice osm, ale zato jsou dost tenké. Pak mu ty hnáty možná přelámete a utečete. Útěk je skvělá věc. Díky útěku nemusíte být mrtví až do smrti...
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...