Ten den jsem neměla svůj den. Respektive měla jsem svůj den, tak jsem neměla svůj den... Prostě po týdnu se mi na chvíli zhoršila nálada. Ale zase se mi zlepšila, když jsem si uvědomila, co se vlastně stalo.
Moje 3,5letá dcera chtěla zmrzlinu. Poručila si tu světle zelenou, takže pistáciovou (kterou mám ráda ze všech nejméně, nebo spíš ji nemám ráda vůbec). Lízla si a říká: "Mňam, ta je dobrá!" Pak si lízla podruhé a říká: "Já už nechci."
To je fakt super! Takže teď ještě ke všemu musím sníst pistáciovou zmrzlinu, kterou nesnáším. Nehledě na to, že po týdnu dovolené mě začínají škrtit kalhoty, takže zmrzlina je to poslední, po čem mé srdce, břicho a zadek touží. Nicméně jsem se jako správná bojovnice postavila problému a vrchol jsem zdolala - nezbyl ani kornoutek.
No, a asi za 10 minut byla dobrá nálada zpátky. Ne, nebylo to předávkováním cukrem. Proč jsem tu zmrzlinu nevyhodila a snědla ji, i když jsem ji nechtěla a nechutná mi? Protože "se dojídá" a "jídlem se neplýtvá". A "za takovýho králíka co by děti v Africe daly".
Jo, rodičovské "programovací" hlášky, ty mají velkou moc...
"Kdyby tahle ruka byla jazyk, mohla bych se mýt jako kočka."
Tím myslela svou levou ruku. Je levačka, a jak stála ve sprchovém koutu, stříkala si na levou ruku vodu ze sprchy a pak si s ní myla obličej. U táty má čtyři kočky, takže kočičí údržbu kožíšků a péči o zevnějšek zná velmi dobře. Teď jednu z nich...
Lezla na boulderu. Bylo to fakt vysoko. Teda z mého pohledu to bylo vysoko. Ona prostě lezla. A i když nejsem žádná super matka, jednu věc nikdy nedělám... nepodsouvám jí své strachy. Tak jsem ji nechala lézt a z jejího pohledu ji klidně podporovala, aby vylezla až nahoru. Pak se začala vracet dolů. Nádherně, obezřetně nožičkama hledala úchyty a...
Když byla nemocná a hlídala ji babička, chystala jsem se ráno do práce. Chodila jsem po bytě a jen tak komentovala, co dělám, abych na nic nezapomněla...